První střet s dánským zdravotnictvím

4 dny zpátky v Dánsku a už mi něco je, klasika. To jsem si takhle dva dny před Silvestrem strhla záděru na prstu, tak jsem to měla lehce zarudlé a ejhle při odjezdu jsem měla špičku prstu už dvojnásobnou a už nebylo co dělat. Týden po mě prst stále bolel jak kráva a vypadal, že za chvíli exploduje, tak nezbylo nic jiného, než zavolat doktorovi.

Každému z nás byl doktor přidělen na žluté kartě, o kterou jsme si žádali po příjezdu. Dneska jsem si teda nařídila budík na 8:00 a šla hned po probuzení volat. Pro mé štěstí se ozval automat v dánštině, po třech poslechnutích jsem usoudila, že je doktor na dovolené do 18. ledna. Urgh. Zavolala jsem tedy druhou doktorku z téže kliniky, po překonání dalšího automatu a 7 minut zábavné hudby to doktorka zvedla. Velice ochotně a s velmi dobrou angličtinou mi řekla, ať přijdu za 45 minut. Juch!

Na klinice mi sestřička s headsetem na hlavě ukázala, jak mám oskenovat žlutou kartu. Po oskenování se na obrazovce zobrazilo mé jméno a tím byla doktorka v ordinaci upozorněna, že jsem tu. Za chvíli jsem šla dovnitř. Ordinace působila moc příjemně, doktorka na sobě ani neměla plášť a na Dánku byla až podezřele barevně oblečená (možná to byl ten lékařský úbor?). To, co mi pak dělala s prstem Vám popisovat nebudu, jen řeknu, že jsem se bolestí skoro počůrala. Pak mi řekla, že mi předepíše antibiotika, pro které si mám dojít do lékárny. Aha a jaké lékárny? No jakékoliv. Jak to? Stačí ukázat žlutou kartu, oni si ji oskenují a uvidí, co jsem předepsala. Aha, hustý. 

Tak jsme se vydali do nejbližší lékarny (Kubík byl se mnou jako mužská podpora), tam jsem si zmáčkla čísílko na pořadníku a už jsem si jen počkala. Poté jsem lékárnici předala žlutou kartu, za moment byla zpět s mými antibiotiky (za které jsme zaplatili 150DKK :'(((...v přepočtu skoro 600Kč). Opět mi ochotně anglicky vysvětlila, jak je mám brát a pak hurá domů. 3x denně antibiotika na 5-6 dní...na prst! Vážně, komu se tohle děje? Ještě se mi po rukou šíří můj rozlučkový ekzém (vážně poprvé jsem ho měla, když jsme poprvé odjížděli z Česka a pak až zase teď). Ale bože dej, ať už je to všechno!

V úterý mě i Kubu čeká zkouška, takže se připravujeme a šprtáme a vzájemně si pomáháme. Byl to veselý první týden v novém roce, to musím uznat! Aspoň jsme si ozkoušeli, jak tu funguje zdravotnictví a musím říct, že až na tu cenu antibiotik, za kterou nejspíš můžou daně, jsem byla nadmíru spokojená. 

Takže poučení na závěr... NESTRHÁVEJTE SI ZÁDĚRY!