First days, first feels aneb Jak jsme přepadli Dánsko

940km, 12 hodin, 1 řidič, 1 rakev, moc věcí

Jak jste asi pochopili z názvu, do Dánska jsme jeli autem s Kubovými rodiči. Oni si totiž mysleli, že si tu zároveň udělají dovolenou, ale to ještě nevěděli, že s námi budou jezdit po Jysku a Bauhausu nakupovat záclony a jiné nezbytnosti k žití. Z Prahy jsme vyjeli přesně ve 3:30 19. srpna. Pro mě v tu chvíli nastalo poslední rozloučení s rodiči, čili jsem brečela asi tak do Drážďan (nojo, citlivka, ale byli byste na tom stejně!). Celou cestu statečně odřídil Kubův tatínek, takže jsem já, jako jediný další člen výpravy se schopností řídit, jsem nemusela nic (uf). Po příjezdu do Vejle a hledání přesné adresy bytu začala být atmosféra v autě poměrně napjatá, ale dojeli jsme všichni bez psychické újmy.

MÁME (HOLO)BYT

Popravdě toho bylo fakt hodně najednou. Nejen, že jsem se poprvé v životě stěhovala, ale zároveň jsme spolu s Kubou po 14 měsících vztahu začali bydlet. Tuhle část jsme vlastně ani moc neprožívali a možná to bylo i dobře, protože musím říct, že spolu vycházíme ve všech rozhodnutích fakt skvěle a nemůžu si stěžovat J A teď k tomu bytu. Věděli jsme, do čeho jdeme – do holobytu. Místo postele jsme si vzali nafukovací matrace a doufali, že zbytek nějak seženeme.

Byt se nachází v paneláčku s celkem 6 byty, třemi dole, třemi nahoře. Náš byt je napravo dole a musím říct, že ten moment, kdy jsem do něj poprvé vešla, byl úchvatný. Dřevěná podlaha, čistě bíle vymalované zdi a obrovské francouzské okno vedoucí na naší !vlastní zahrádku! s výhledem na les. Pak ale přišlo to ALE. V bytě bylo světlo pouze v koupelně, na okně žádné záclony a slíbená trouba od landlorda nikde. První večer jsme tedy strávili ve tmě, ale aspoň jsme byli nenápadní (až neviditelní).

A ještě jedna perlička! Nájem a depozit za byt jsme platili samozřejmě dopředu a byt nám byl tedy k dispozici od 1. srpna. O výměnu klíčů jsem se začala zajímat asi 14 dní předem s tím, že přijedeme asi v 5 odpoledne. Když jsem psala do agentury, odepsali mi, že nechají byt otevřený a klíče vevnitř, tak jsem myslela, že jde o nedorozumění, že přijedeme v 5 ráno a ne večer. Neodpustila jsem si email s dotazem, jestli mu to jako připadá normální a bezpečný, ale odpověď nepřišla. Tak jsem si chvíli myslela, že nám tu troubu třeba někdo ukradl. Vlastně kdo ví, jak dlouho byl byt takhle otevřený. Týpek v agentuře se mi pak skoro vysmál, že jsem klíč evidentně našla. Ha ha. Hold se v Dánsku nekrade a tečka (kradení kol je výjimka).

Vzhledem k tomu, že jsem se trošku rozepsala, tak to berte jako část 1 a v části 2 se těšte na první bazarové i nebazarové nákupy, první zkušenosti s Dány a výlet do satelitního městečka za Indem. Čtěte dál a mějte se krásně!